Protože pasivita mé duši jde, opravdu je v ní dobrá, rozhodla jsem se otevřít oči, porozhlédnout se a uvidět jiné krásy než ty biofyzické.

Dívám se, hledím, nevidím. 

Smutná odcházím do šedého pokoje, který mě utápí ve své ponurosti. Mysl opět klesá do moře negativismu a já otvírám skripta. Ach zkouškové, pomyslím si. 

Oči studenta jsou neposlušné, avšak dá se jim poručit. Co ale provedete s myslí, která je z podivuhodné aktivity vylekaná a zběsile pádí ke všem zdrojům vědění, jen né k těm, které potřebujete. Bělost stěny je prostudována ze všech možných úhlů, básně, které jsem si toužila zapamtovat už léta, jsou dokonale uloženy v místech, kde se měla pyšnit radioterapie. Ano, váš rozum se nabízí jako štětka kolemjdoucím, jen o pána v brýlích, který sepsal učebnici utrpení, o toho nestojí. Co teď? 

Při konverzaci se svými známými v poslední době zbytečně nalézám dvě oplzlá jména. Karel a Miloš. Představuji si, jak si ti dva hrávali na stejném pískovišti a tahali se o kyblíček. Oba seděli v plínkách plné nadílky, cucali s prstíčky a křičeli. Po tolika letech se mnoho nezměnilo. Chápu svojí zodpovědnost, a proto půjdu volit. Koho? Dívám se zpět a říkám - LEVICI NE! Četla jsem kdysi krásný článek o psychopatii politiků. Poslední dobou se mi vybavuje velice přesně. 

Ještě na závěr bych chtěla dodat, že zkouškové období má i své klady - eustres aktivující vaše zásoby a možnosti. Rozhled je najednou široký a vy si přesně uvědomujete hranici mezi koníčkem a povinností. Je velkou ostudou, že jsem nikdy nepřečetla Bídníky, a proto, jestli se dožiji ve zdraví konce ún(m)ora, první co, dojdu do knihovny a půjčím si ho. Už se těším. 

 Je možné milovat minulost? Je možné ji nemilovat? 

Říká se, že člověk ve chvílích smrti myslí na vše krásné, co miloval. Na to, co zažil a co ho formovalo až do toho okamižku, kdy se postavil tváří v tvář ohavně krásnému konci. 

Je zima a já, zachoulená do peřin, přemýšlím nad podzimem. Nad jeho barevnými listy, které se spouštěly jeden za druhým z pevných stromů. Unášeny větrem, zmítající se jako dívka v objetí nechtěného muže, padají a tancují a nejspíš i oni vzpomínají na doby, kdy se poprvé prodraly pupenem, kdy příhležely blížícím se včelám, na zamilované líbajíící se pod jejich květy, nad mlsnými dětmi trhající zralé třešně, vzpomínají a přitom jsou unášeny daleko od místa, které znají. Možná že déšť jsou slzy padajících listů. Proč ale plakají, pro nenávratnou minulost nebo ze strachu z budoucnosti?

Přemýšlím, jak uspěchaní lidé šlapají po listech. Mám ráda podzim. Neustálé vlhko krepatící vlasy a mokré ponožky ze špatně zvolených bot. Zapomenutý suchý deštník ležící v předsíni. Mám ráda ten koberec na chodnících, nádherně zbarvený. To, jak studený vítr šlehá tváře až do červena. Je to čas čajů proti chřipkám a přímotopů. Lidé kupují tlustší ponožky a vytahují podvlíkací tílka. Je to krásný čas, čas před koncem. Čas, kdy se moje duše zmítá ve větru a touží po dopadu.

Ale vím, že miluji podzim jen proto, že je zima. :) 

Mé žalostné vrásky

jež ležíte pod oknami,

jak jižanské krásky

kroutíte svými bokami,

když plači, vy tančíte

ve vlnách se rodíte

milenky Afrodité. 

A v rytmu něžné um caca

ňadra své něžně natřásá

ta malá v pravo u oka

jak cikánka je divoká. 

každé ráno, kolem šesté

počítám vás, jak jste hezké

jak vám sluší moje tvář

parket, molo, jasná zář.

Až pohled můj pak ustrne

poběžte rychle, lásky mé

vždyť vaše křivky líbivé 

stvořeny byly pro živé. 

Podivné, jak moc si člověk dává záležet na virtuálním světe, který si vytvořil. Vždyť on je autorem, tak proč se ohlížet, proč si neužívat svobodu vlastní tvořivosti a jedinečné možnosti - moci změnit. Všechna bezmocnost, bezvýchodnost, nemohoucnost..všechno je smazáno. Všechno je pryč. A přesto, člověk se ohlíží, hledá někoho, kdo mu zkritizuje jeho svět, nechává po sobě a svých slovech šlapat nezájmem ostatních. Ale proč? Proč? Proč si do svého světa přidávat nenávist, závist, lež a lenost, přetvářku, odsouzení, proč? 

Nespoutanost! To je ta vlastnost, která chci, aby prostupovala mými řádky. Čtenáři budou zmatení. Nebudou vědět, co se děje, proč se to děje. Nebudou chápat souvislosti a po čase je to začne nudit. Budou se mě ptát - proč píšeš takové bláboly, vždyť v tvých příbězích se nedá vyznat. Nechápu kde je začátek a kde je konec. Ani jsem nepochopil, kdo má být hlavní hrdina a co se s ním děje. A já se zasměji a odpovídm: to je můj svět, můj malý svět, kde platí má pravidla. Pravidla okoukaná ze světa skutečného. To, jak mi život připadá, se odráží v mé nespoutanosti, v zmatku, který panuje v mých příbězích. Cítím se přesně tak, jako čtenář, když pročítá mé řádky. 

Nudím se. Ale neměla bych. Mé okolí přece není nudné. Lidé v něm žijí, dýchají, prožívají napínavá dramata, ale já, pohledem na jejich životy a na život svůj se nudím. Jako by to byl špatný film, režisér neumí oslovit diváka a kamerenam věčně drkotá kamerou až z toho bolí oči. Ve scénách klidných pianista mlátí do piána. Chopin spáchal sebevraždu, když slyšel interpretaci svých děl. I já jí spáchám, ale ne dnes. Půjdu po jeho vzoru, budu hledat interpretaci vlastního citu a obávám se, že budu stejně zklamaná jako byl on. Z lásky se stává ohavnost, kterou si lidé předávají jako aids. 

Představuji si, jak stojím v bilých šatech, procházím špalírem usmívajících se příbuzných a kráčím nedočkavě k Tobě. Usmívaš se. Záříš a já zářím stejně jako Ty. Náš společných jas spaluje očí víc než pohled do slunce. Rodiče z něho pláčou vděčností, ostatní závistí. Miluji Tě, šeptám Ti a Ty nic neříkaje hledíš na moji tvář, která patří jen a jen Tobě. 

Představuji si, jak k Tobě přicházím poprvé. Nevíš, co máš říct a mně je všechno ukradené. Prohlížím si Tě a myslím na to, jak bys asi vypadal před oltářem. Mluvíš a já Tě neposlouchám. Žiji v představách, do kterých si vstoupil, aniž bys otevřel dveře. Nevíš o ničem, na co myslím. Vidíš jen mé rty, které reagují. Miluji Tě, šeptám si a Ty mi zrovna povídáš něco o rybách. Chudáčku..

Ležím v posteli a při svých představách si vzpomenu na jeden večer, který se podle představ neodehrál. Stydím se. Stydím se, přesto však toužím se vrátit zpět do toho času, kdy jsi mě líbal. Jak hloupá jsem byla, jak opilá, že jsem si nevážila. Mé srdce krvácí pokaždé, když jsi vzpomenu na to, jak jsi mě nabádal, abych zapomněla na celý ten večer, který se udál. A já zapomněla, od toho dne už nevím, jak chutná láska. Všechnu jsi mi vzal a obalil kouzlem nevědomosti. Jen jsem splnila Tvé přání a teď trpím, jsi spokojen? Jsi spokojen, že každý štědrý večer přemýšlím nad tím, jak daleko budeš stát a zda-li si všimneš, že z Tebe nespustím oči. Bylo by tak trapné, tak trapné, kdyby jsi mě miloval? 

 str. 56

"Já vím, že všechno más své meze, i náklonnost jednoho k druhému, a nevinním Tě z toho, že Tvé meze nejdou dál, než právě jdou, ale svírá se mi hrdlo, mám pořádnou depresi, a to všecko proto, že už nemohu, nemohu, nemohu se vrace k dobám, kdy jsem čekával na upřímný stisk ruky, jako by to bylo všechno. Ale všechno je prý jinde. Snad v alkoholu. Jdu to zkusit." 

Noc se rozplynula,

                           z rána stala se vina

                                                          a z vína - rána! 

 str. 44

"Kámen dopadá proto, že je těžký? ---- Pravím Stendhalovi, že ne proto, ne proto, že je těžký, ale proto, že je kamenem." 

Starče.. 

V tramvaji z chladné ocele

zahlédla jsem starce

měl třicet vrásek na čele,

třicet na své ruce. 

To slzy, které stékaly,

mu zvrásnily kůži, 

z tváře staly se údolí

co po mládí touží. 

Já chtěla jsem je pohladit,

chtěla jsem je líbat

s tou citlivostí děvčete,

zakázanou skrývat. 

Malá, rozpustilá

se špinavými vlasy

proč jsi zabloudila

před vánočními časy

k dveřím mým. 

Ty malá, rozpustilá

kam položiš hlavu 

jen píšťala ti zbyla, 

tvým písním, tvému slovu,

Nerozumím. 

Ty malá, rozpustilá,

já dveře neotvírám,

a ani nepopírám

že nejsi noční víla

však, co já s tím?