Ve střídmosti našich těl

nezvyknem si na úděl,

úděl našich myslí

nikdo nevymyslí

jak mít, co by zrovna chtěl. 

A tak ptám se zas a zas 

na co čekat na úraz

proč nežijem šťastni

potom šeptnem zhasni

zlomíme si láskou vaz. 

Není třeba tak se bát

není třeba žalovat

život je jen jeden

stejnak ho nesvedem

brát ho vážně - jenom tak..

 Někdy, v chladných večerech, cítím tu potřebu. Cítím nutkání psát, ačkoliv nevím co. Mám nutkání bezmyšlenkovitě myslet, a věřte, to není nic jednoduchého. Ohromná tíseň kdesi uvnitř mého těla, které se kroutí, potí, směje a pláče, nevím co mám dělat, jediné na co se chci, a co ještě zvládnu je, otevřít nejbližší možné okno textového pole a psát. Pomalu ze mě opadavá stres, nutkání a strach z přítomného, všechno se ztrácí, jako se vytrácí vzpomínka na dětství, na první polibek, na první lásku, na první objetí. Všechno se ztrací v mlze a jsem jenom já a mé nic. Moje prázdno. 

Den strávíme ve svobodě

a s příchodem noci 

uleháme v snění

že jsme uvězněni.

Klaníme se moci 

cizích paží, 

a pro ostruhu

kolena nás tlačí.

Patří nebe Bohu 

či je říší ptáčí? 

Už dost, dost! nemohu

dost prosím, to stačí. 

Ve chvílích věčného zrození jsem stála na hraně útesu. Ta volba byla jako kažý den stejná, žít či nežít. Skočit či neskočit. Žlutá přerušovaná čára jasně zakazovala jakýkoliv krok vpřed, ale copak se člověk chce řídit příkazy vnějšího světa, když právě teď, v ten jedný moment nerozhodnosti, musí čelit vlastní zhoubnosti? Jako nádor, zrada vlastního těla, jsou myšlenky na smrt pro duši. Nejprve změní jen jedinou buňku, jedinou šťastnou vzpomínku přemění v zoufalost a pak, neskutečnou rychlostí vymažou všechno šťastné z vaší pameťi. Vytvoří si pojivovou tkáň z vašich momentálních nezdarů a vlastní cévní systém v kritice ostatních. A v krátký moment, ve chvíli, která se zdá být neškodnou, změní svou milou tvář nezhoubného tumoru, ve zcela maligní, špatnou, agresivní a smrtící. Je konec, pomyslíte si a ještě ten samý den, kdy ráno jste se cítili plni energie a vitality, ještě v ten den, při západu slunce stojíte u kolejí metra a očima netrpělivě sledujete černý tunel. Tak kdy, dnes? Nebo až zítra? Z nedalekých mikrofonů se ozve hlášení o zakázaném překračování vyznačené hranice a vy, z podivného respektu veřejnosti, uděláte krok zpět. Proces je u konce. Přežili jste. Pro tentokrát, pro dnešní den. I já jsem se otočila zády k tváři smrti a z vrcholku skály sešla po pěšině dolů, do svého domova. 

Protože mé zkouškové je plné definic, napadají mne další a další, která nijak nesouvisí s úterním rozhovorem, však jsou zásadní pro život každého. 

1) Pocit viny = bolestivá přeměna opravující různě způsobené chyby v našem rozhodování, obranný mechanismus proti zrůdnosti, zbytek morálky tížící jako kámen naši duši bránící vzlétnout

2) Zmatenost = faktor zvyšující touhu po pořádku, chaotický proces, který vyvolává zoufalství a nerozhodnost, jeden z hlavních důvodů nespavosti, pokud nedojde k rychlému odstranění graduje v zoufalství, významný stresor dnešních adolescentů

3) Prázdnota = aktivuje touhu po uplatnění, může být příznakem nedostatků v životě postiženého, dochází k zdánlivému uklidnění v milostných, profesních i rodinných vztazích, toto "ticho" je pouze falešným synonymem prázdnoty, rozpoznávací schopnost proto velice ztížena, v noci slýchávání ozvěny křičených slov do prázdných místností vlastní identity, projevuje se nevysvětlitelným pláčem, neočekávanými návaly smutku a slz. 

Smutku,

Rodíš se s východem slunce a pomalu umíráš, když ležím v posteli hledající utěchu. 

Laciné je štěstí, pouhý odraz peněz a manonu. 

Drahé jsou minuty hledající spravedlnost. 

Smutku, dare moudrých, nevěsto nešťastných. 

Ach, smutku. 

Einsten definoval šílenství jako opakování pořád stejné věci s očekáváním jiného výsledku. 

Je děsivé, že minulost dokáže pronásledovat naší přítomnost a my jen bezmocně přihlížíme. Neschopni změnit to, co už se stalo. To je prokletí naší budoucnosti. Čin, který se stal. Každý moment. Každý nádech. To vše jsou obrazy, skutky, prošlé chvíle, které mění naší přítomnost a ovlivňují budoucnost. Tři zakletá slova. Fascinující tajemnost času, kterou nelze překonat. Čas je Bůh a vysmívá se našim tělům, která stárnou, umírají, strachují se. Naše duše je však mnohem křehčí. Nezapomínej, není léku proti bolesti vlastní duše. 

Hřích. To děsivé dědictví našich předků. Každý den, myšlenkou, nechám se vybízet k dalšímu a dalšímu valčíku. Ďáble, ty okouzlující tanečníku, svůdníku. Jdi pryč, nedívej se na mne. Odejdi! 

Protože pasivita mé duši jde, opravdu je v ní dobrá, rozhodla jsem se otevřít oči, porozhlédnout se a uvidět jiné krásy než ty biofyzické.

Dívám se, hledím, nevidím. 

Smutná odcházím do šedého pokoje, který mě utápí ve své ponurosti. Mysl opět klesá do moře negativismu a já otvírám skripta. Ach zkouškové, pomyslím si. 

Oči studenta jsou neposlušné, avšak dá se jim poručit. Co ale provedete s myslí, která je z podivuhodné aktivity vylekaná a zběsile pádí ke všem zdrojům vědění, jen né k těm, které potřebujete. Bělost stěny je prostudována ze všech možných úhlů, básně, které jsem si toužila zapamtovat už léta, jsou dokonale uloženy v místech, kde se měla pyšnit radioterapie. Ano, váš rozum se nabízí jako štětka kolemjdoucím, jen o pána v brýlích, který sepsal učebnici utrpení, o toho nestojí. Co teď? 

Při konverzaci se svými známými v poslední době zbytečně nalézám dvě oplzlá jména. Karel a Miloš. Představuji si, jak si ti dva hrávali na stejném pískovišti a tahali se o kyblíček. Oba seděli v plínkách plné nadílky, cucali s prstíčky a křičeli. Po tolika letech se mnoho nezměnilo. Chápu svojí zodpovědnost, a proto půjdu volit. Koho? Dívám se zpět a říkám - LEVICI NE! Četla jsem kdysi krásný článek o psychopatii politiků. Poslední dobou se mi vybavuje velice přesně. 

Ještě na závěr bych chtěla dodat, že zkouškové období má i své klady - eustres aktivující vaše zásoby a možnosti. Rozhled je najednou široký a vy si přesně uvědomujete hranici mezi koníčkem a povinností. Je velkou ostudou, že jsem nikdy nepřečetla Bídníky, a proto, jestli se dožiji ve zdraví konce ún(m)ora, první co, dojdu do knihovny a půjčím si ho. Už se těším. 

 Je možné milovat minulost? Je možné ji nemilovat? 

Říká se, že člověk ve chvílích smrti myslí na vše krásné, co miloval. Na to, co zažil a co ho formovalo až do toho okamižku, kdy se postavil tváří v tvář ohavně krásnému konci. 

Je zima a já, zachoulená do peřin, přemýšlím nad podzimem. Nad jeho barevnými listy, které se spouštěly jeden za druhým z pevných stromů. Unášeny větrem, zmítající se jako dívka v objetí nechtěného muže, padají a tancují a nejspíš i oni vzpomínají na doby, kdy se poprvé prodraly pupenem, kdy příhležely blížícím se včelám, na zamilované líbajíící se pod jejich květy, nad mlsnými dětmi trhající zralé třešně, vzpomínají a přitom jsou unášeny daleko od místa, které znají. Možná že déšť jsou slzy padajících listů. Proč ale plakají, pro nenávratnou minulost nebo ze strachu z budoucnosti?

Přemýšlím, jak uspěchaní lidé šlapají po listech. Mám ráda podzim. Neustálé vlhko krepatící vlasy a mokré ponožky ze špatně zvolených bot. Zapomenutý suchý deštník ležící v předsíni. Mám ráda ten koberec na chodnících, nádherně zbarvený. To, jak studený vítr šlehá tváře až do červena. Je to čas čajů proti chřipkám a přímotopů. Lidé kupují tlustší ponožky a vytahují podvlíkací tílka. Je to krásný čas, čas před koncem. Čas, kdy se moje duše zmítá ve větru a touží po dopadu.

Ale vím, že miluji podzim jen proto, že je zima. :) 

Mé žalostné vrásky

jež ležíte pod oknami,

jak jižanské krásky

kroutíte svými bokami,

když plači, vy tančíte

ve vlnách se rodíte

milenky Afrodité. 

A v rytmu něžné um caca

ňadra své něžně natřásá

ta malá v pravo u oka

jak cikánka je divoká. 

každé ráno, kolem šesté

počítám vás, jak jste hezké

jak vám sluší moje tvář

parket, molo, jasná zář.

Až pohled můj pak ustrne

poběžte rychle, lásky mé

vždyť vaše křivky líbivé 

stvořeny byly pro živé.