Reginam | Regina Malá

 Někdy, v chladných večerech, cítím tu potřebu. Cítím nutkání psát, ačkoliv nevím co. Mám nutkání bezmyšlenkovitě myslet, a věřte, to není nic jednoduchého. Ohromná tíseň kdesi uvnitř mého těla, které se kroutí, potí, směje a pláče, nevím co mám dělat, jediné na co se chci, a co ještě zvládnu je, otevřít nejbližší možné okno textového pole a psát. Pomalu ze mě opadavá stres, nutkání a strach z přítomného, všechno se ztrácí, jako se vytrácí vzpomínka na dětství, na první polibek, na první lásku, na první objetí. Všechno se ztrací v mlze a jsem jenom já a mé nic. Moje prázdno. 

Den strávíme ve svobodě

a s příchodem noci 

uleháme v snění

že jsme uvězněni.

Klaníme se moci 

cizích paží, 

a pro ostruhu

kolena nás tlačí.

Patří nebe Bohu 

či je říší ptáčí? 

Už dost, dost! nemohu

dost prosím, to stačí. 

Protože mé zkouškové je plné definic, napadají mne další a další, která nijak nesouvisí s úterním rozhovorem, však jsou zásadní pro život každého. 

1) Pocit viny = bolestivá přeměna opravující různě způsobené chyby v našem rozhodování, obranný mechanismus proti zrůdnosti, zbytek morálky tížící jako kámen naši duši bránící vzlétnout

2) Zmatenost = faktor zvyšující touhu po pořádku, chaotický proces, který vyvolává zoufalství a nerozhodnost, jeden z hlavních důvodů nespavosti, pokud nedojde k rychlému odstranění graduje v zoufalství, významný stresor dnešních adolescentů

3) Prázdnota = aktivuje touhu po uplatnění, může být příznakem nedostatků v životě postiženého, dochází k zdánlivému uklidnění v milostných, profesních i rodinných vztazích, toto "ticho" je pouze falešným synonymem prázdnoty, rozpoznávací schopnost proto velice ztížena, v noci slýchávání ozvěny křičených slov do prázdných místností vlastní identity, projevuje se nevysvětlitelným pláčem, neočekávanými návaly smutku a slz. 

Einsten definoval šílenství jako opakování pořád stejné věci s očekáváním jiného výsledku. 

Je děsivé, že minulost dokáže pronásledovat naší přítomnost a my jen bezmocně přihlížíme. Neschopni změnit to, co už se stalo. To je prokletí naší budoucnosti. Čin, který se stal. Každý moment. Každý nádech. To vše jsou obrazy, skutky, prošlé chvíle, které mění naší přítomnost a ovlivňují budoucnost. Tři zakletá slova. Fascinující tajemnost času, kterou nelze překonat. Čas je Bůh a vysmívá se našim tělům, která stárnou, umírají, strachují se. Naše duše je však mnohem křehčí. Nezapomínej, není léku proti bolesti vlastní duše. 

Hřích. To děsivé dědictví našich předků. Každý den, myšlenkou, nechám se vybízet k dalšímu a dalšímu valčíku. Ďáble, ty okouzlující tanečníku, svůdníku. Jdi pryč, nedívej se na mne. Odejdi! 

 Je možné milovat minulost? Je možné ji nemilovat? 

Říká se, že člověk ve chvílích smrti myslí na vše krásné, co miloval. Na to, co zažil a co ho formovalo až do toho okamižku, kdy se postavil tváří v tvář ohavně krásnému konci. 

Je zima a já, zachoulená do peřin, přemýšlím nad podzimem. Nad jeho barevnými listy, které se spouštěly jeden za druhým z pevných stromů. Unášeny větrem, zmítající se jako dívka v objetí nechtěného muže, padají a tancují a nejspíš i oni vzpomínají na doby, kdy se poprvé prodraly pupenem, kdy příhležely blížícím se včelám, na zamilované líbajíící se pod jejich květy, nad mlsnými dětmi trhající zralé třešně, vzpomínají a přitom jsou unášeny daleko od místa, které znají. Možná že déšť jsou slzy padajících listů. Proč ale plakají, pro nenávratnou minulost nebo ze strachu z budoucnosti?

Přemýšlím, jak uspěchaní lidé šlapají po listech. Mám ráda podzim. Neustálé vlhko krepatící vlasy a mokré ponožky ze špatně zvolených bot. Zapomenutý suchý deštník ležící v předsíni. Mám ráda ten koberec na chodnících, nádherně zbarvený. To, jak studený vítr šlehá tváře až do červena. Je to čas čajů proti chřipkám a přímotopů. Lidé kupují tlustší ponožky a vytahují podvlíkací tílka. Je to krásný čas, čas před koncem. Čas, kdy se moje duše zmítá ve větru a touží po dopadu.

Ale vím, že miluji podzim jen proto, že je zima. :)