Reginam | Prosincová

9.12.2014

Bydlím třetím rokem v Praze, z bytu na tramvajovou zastávku to mám dvě a půl minuty přesně. Málokdy ale přijdu včas, buď dobíhám a nebo čekám, a to nesnáším. To pak zatínám zadek, jak nás to učili v senzomotorice a alespoň něco dělám. Dnes ráno jsme u snídaně četla o tom, jak se vyrábí tvaroh. Představovala jsem si, jak tatínek netaktně upozroňuje maminku, že by rád domácí jogurty a chléb a maminka místo odpovědi přikládá sklenku červného vína k ústum, nejspíš modrého portugala od pana Štěpánka z Mutěnic. Ráno chodím nakupovat šáteček do pekařství kousek od mé školy, dělají tam ten nejlešpí v celé Praze. Vždy si alespoň jednou kousnu, než ho sklidím do tašky. Jaký si dám dnes ještě nevím, teprve stojím v tramvaji a sleduju se v odraze.

Prý chodím všude pozdě.

10.12.2014

Stelu si, ale jenom v Praze. Doma ne. Tam je můj pokoj místem svobody a volnosti. Teď slouží jako pokoj návštěvní. Napdá mě, znamená svoboda mít vždy otevřené dveře? (Ne, šeptáš mi, to znamená mít od nich klíč).

Aby se mi lépe učilo, propojuji obě hemisféry, kreslím si obrázky k definicím a směju se jim, i když dobře vím, jak jsou pro mě důležité. Sigmunda Freuda jsem is nakreslia jako muže s vlasy rozevlátými ve tvaru mužských předností, velkým nosem a hnijící čelistí. Ten kluk, který stojí teď přede mnou, tomu bych nejspíš oblékla mamutí kožich a hnala bych ho pro maso. Mám hlad.

Dívám se lidem do očí. Oni ale často hledí jinam. Někdy i mým směrem. Připadám si pak, jako bych pro ně byla jen vlasem v jejich výhledu, takovým, který chtějí přehlédnout i zacenu toho, že budou šilhat.

Jsem orální osobnost?

11.12.2014

Když přemýšlím a mé myšlenky jsou zrovna tajné, klopím oči k zemi, aby ten, který je dokáže číst, si jich nevšiml. Ony sep ak schovají pod listy a mezi trávu, vyplní svary na chodníku, vlezou do kanálu a nebo se nechají zašlápnout obrovskou podrážkou spěchajících. Často si říkám, že tak je jim líp.

12.12.2014 (8:05)

Vracim se domů. Musím si vyčistit zuby, vyměnit triko a nasnídat. Pak hurá do školy. Cestou se nejspíš stavím v žabce a koupím si něco dobrého, možná skočicového šneka. Včera, když jsem usínala myslela jsem na to, jak asi vypadají myšlenky.

Jako mlha? "Jako střela" říká Gregor.

"Ale střela je přece příliš prudká a bolí. Myšlenky přece nebolí," oponuju mu.

"A jak teda vypadají?" ptá se.

"Jako prach,"napadá mě. "Jako prach v průvanu.

"Ten ale přece taky bolí." odpovídá

"Jak to, že bolí? Ale ne, já myslím ten všudypřítomný prach, který jde vidět, když svítí lampa nebo slunce. Tenhle se nechá unášet průvanem a možná, když zavřeš dveře a počkal bys až popadá k zemi, mohl bys ho namést a vyhodit. Ale jinak se volně nechá unášet od okna ke dveřím. Má být lehký a něžný."

14.12.2014

Mám angínu. Dívala jsem se do krku a viděla jsem ji tam. Bělavé puchýřky, které škrábou svými zkrvavenými nehty při každém polknutí. Celá hlava bolí a za ušima, jako bych měla balvany. Co s ní budu jen dělat? Zavrtala bych se do postýlky a nechala si nosit čaj a piškoty, ale tady se o mě nikdo nepostará. V praze musím být zdravá a zápasit o lásku bližního.

18.12.2014

Často mi říkají, že jsme ještě nezralá. Představuji si, jak se změním v zelené jablko a směju se kyseému výrazu netrpělivého strávníka. Představivost je úžasná věc. Kouzlo, které vám dovolí z vařečky na těsto vytvořit meč rytíře, pulce ve vodě, stíhačku, obrovský klíč, který otevře každé dveře, kompas ukazující směr k pokladu, kouzelnu hůlku čaroděje a dost už! V dětské představivosti je tolik pravidel, ale stejně jako rychle přijdou, tak rychle se mění v pravidla jiná. Svět bez definic, dovolená pro duši. Stejně jako mé dnešní ráno bez budíku.