Reginam | Nespoutanost

Podivné, jak moc si člověk dává záležet na virtuálním světe, který si vytvořil. Vždyť on je autorem, tak proč se ohlížet, proč si neužívat svobodu vlastní tvořivosti a jedinečné možnosti - moci změnit. Všechna bezmocnost, bezvýchodnost, nemohoucnost..všechno je smazáno. Všechno je pryč. A přesto, člověk se ohlíží, hledá někoho, kdo mu zkritizuje jeho svět, nechává po sobě a svých slovech šlapat nezájmem ostatních. Ale proč? Proč? Proč si do svého světa přidávat nenávist, závist, lež a lenost, přetvářku, odsouzení, proč? 

Nespoutanost! To je ta vlastnost, která chci, aby prostupovala mými řádky. Čtenáři budou zmatení. Nebudou vědět, co se děje, proč se to děje. Nebudou chápat souvislosti a po čase je to začne nudit. Budou se mě ptát - proč píšeš takové bláboly, vždyť v tvých příbězích se nedá vyznat. Nechápu kde je začátek a kde je konec. Ani jsem nepochopil, kdo má být hlavní hrdina a co se s ním děje. A já se zasměji a odpovídm: to je můj svět, můj malý svět, kde platí má pravidla. Pravidla okoukaná ze světa skutečného. To, jak mi život připadá, se odráží v mé nespoutanosti, v zmatku, který panuje v mých příbězích. Cítím se přesně tak, jako čtenář, když pročítá mé řádky. 

Nudím se. Ale neměla bych. Mé okolí přece není nudné. Lidé v něm žijí, dýchají, prožívají napínavá dramata, ale já, pohledem na jejich životy a na život svůj se nudím. Jako by to byl špatný film, režisér neumí oslovit diváka a kamerenam věčně drkotá kamerou až z toho bolí oči. Ve scénách klidných pianista mlátí do piána. Chopin spáchal sebevraždu, když slyšel interpretaci svých děl. I já jí spáchám, ale ne dnes. Půjdu po jeho vzoru, budu hledat interpretaci vlastního citu a obávám se, že budu stejně zklamaná jako byl on. Z lásky se stává ohavnost, kterou si lidé předávají jako aids. 

Představuji si, jak stojím v bilých šatech, procházím špalírem usmívajících se příbuzných a kráčím nedočkavě k Tobě. Usmívaš se. Záříš a já zářím stejně jako Ty. Náš společných jas spaluje očí víc než pohled do slunce. Rodiče z něho pláčou vděčností, ostatní závistí. Miluji Tě, šeptám Ti a Ty nic neříkaje hledíš na moji tvář, která patří jen a jen Tobě. 

Představuji si, jak k Tobě přicházím poprvé. Nevíš, co máš říct a mně je všechno ukradené. Prohlížím si Tě a myslím na to, jak bys asi vypadal před oltářem. Mluvíš a já Tě neposlouchám. Žiji v představách, do kterých si vstoupil, aniž bys otevřel dveře. Nevíš o ničem, na co myslím. Vidíš jen mé rty, které reagují. Miluji Tě, šeptám si a Ty mi zrovna povídáš něco o rybách. Chudáčku..

Ležím v posteli a při svých představách si vzpomenu na jeden večer, který se podle představ neodehrál. Stydím se. Stydím se, přesto však toužím se vrátit zpět do toho času, kdy jsi mě líbal. Jak hloupá jsem byla, jak opilá, že jsem si nevážila. Mé srdce krvácí pokaždé, když jsi vzpomenu na to, jak jsi mě nabádal, abych zapomněla na celý ten večer, který se udál. A já zapomněla, od toho dne už nevím, jak chutná láska. Všechnu jsi mi vzal a obalil kouzlem nevědomosti. Jen jsem splnila Tvé přání a teď trpím, jsi spokojen? Jsi spokojen, že každý štědrý večer přemýšlím nad tím, jak daleko budeš stát a zda-li si všimneš, že z Tebe nespustím oči. Bylo by tak trapné, tak trapné, kdyby jsi mě miloval?