Podzim

 Je možné milovat minulost? Je možné ji nemilovat? 

Říká se, že člověk ve chvílích smrti myslí na vše krásné, co miloval. Na to, co zažil a co ho formovalo až do toho okamižku, kdy se postavil tváří v tvář ohavně krásnému konci. 

Je zima a já, zachoulená do peřin, přemýšlím nad podzimem. Nad jeho barevnými listy, které se spouštěly jeden za druhým z pevných stromů. Unášeny větrem, zmítající se jako dívka v objetí nechtěného muže, padají a tancují a nejspíš i oni vzpomínají na doby, kdy se poprvé prodraly pupenem, kdy příhležely blížícím se včelám, na zamilované líbajíící se pod jejich květy, nad mlsnými dětmi trhající zralé třešně, vzpomínají a přitom jsou unášeny daleko od místa, které znají. Možná že déšť jsou slzy padajících listů. Proč ale plakají, pro nenávratnou minulost nebo ze strachu z budoucnosti?

Přemýšlím, jak uspěchaní lidé šlapají po listech. Mám ráda podzim. Neustálé vlhko krepatící vlasy a mokré ponožky ze špatně zvolených bot. Zapomenutý suchý deštník ležící v předsíni. Mám ráda ten koberec na chodnících, nádherně zbarvený. To, jak studený vítr šlehá tváře až do červena. Je to čas čajů proti chřipkám a přímotopů. Lidé kupují tlustší ponožky a vytahují podvlíkací tílka. Je to krásný čas, čas před koncem. Čas, kdy se moje duše zmítá ve větru a touží po dopadu.

Ale vím, že miluji podzim jen proto, že je zima. :)