Zhoubný nádor

Ve chvílích věčného zrození jsem stála na hraně útesu. Ta volba byla jako kažý den stejná, žít či nežít. Skočit či neskočit. Žlutá přerušovaná čára jasně zakazovala jakýkoliv krok vpřed, ale copak se člověk chce řídit příkazy vnějšího světa, když právě teď, v ten jedný moment nerozhodnosti, musí čelit vlastní zhoubnosti? Jako nádor, zrada vlastního těla, jsou myšlenky na smrt pro duši. Nejprve změní jen jedinou buňku, jedinou šťastnou vzpomínku přemění v zoufalost a pak, neskutečnou rychlostí vymažou všechno šťastné z vaší pameťi. Vytvoří si pojivovou tkáň z vašich momentálních nezdarů a vlastní cévní systém v kritice ostatních. A v krátký moment, ve chvíli, která se zdá být neškodnou, změní svou milou tvář nezhoubného tumoru, ve zcela maligní, špatnou, agresivní a smrtící. Je konec, pomyslíte si a ještě ten samý den, kdy ráno jste se cítili plni energie a vitality, ještě v ten den, při západu slunce stojíte u kolejí metra a očima netrpělivě sledujete černý tunel. Tak kdy, dnes? Nebo až zítra? Z nedalekých mikrofonů se ozve hlášení o zakázaném překračování vyznačené hranice a vy, z podivného respektu veřejnosti, uděláte krok zpět. Proces je u konce. Přežili jste. Pro tentokrát, pro dnešní den. I já jsem se otočila zády k tváři smrti a z vrcholku skály sešla po pěšině dolů, do svého domova.