Dnes je úterý, ale včera to bylo šílené.

Dnes je úterý, ale včera to bylo šílené. Jako bych se zamilovala, ale dnes, nic do mě není. Dívala jsem se do očí nádherného Jakuba, s dokonalým zářivým úsměvem a očima modrýma jako oceán. Dívala jsem se na něj a říkala si, jak je možné, že zrovna někoho tak dokonalého dostanu zrovna já jako vedoucího. Včera jsem z něj byla nadšená, představovala jsem si, jak leží v mé posteli a já mu tančím ty nejdivočejší kreace, pouštěla jsem z repráku Stupid girl od Miss Li a vážně jsem věřila tomu, že by to mohlo vyjít. Ráno srdce poposkočilo, když mi šel naproti, smála jsem se, co nejhezčeji umím, dívala jsem se co nejpronikavěji, ale pak mi došlo, že je to málo. Řeč vázla, mluvili jsme o počasí, o bouřce a tom, jak je mám ráda. Nevím, proč mi přišlo důležité to říct, spíš to byla záchrana něčeho, co se ztrácelo v nenávratnu, a to mé představy, že by to mohlo vyjít. Ráda bych se snažila, ale z každého jeho gesta cítím odpor, chvilku mi byl blízko, chvilečku, ale pak se zase stáhl. Hlavně nechci, aby na to přišel. Nechci, aby přišel na to, že když mluví, tak ho neposlouchám, ale přemýšlím, jak co nejroztomileji odpovědět, ať už mluví o čemkoliv. Nechci, aby přišel na to, že jsem další z jeho zástupu praktikantek, které se do něj zamilují, ačkoliv jsem. Nechci, aby se mi vyhýbal a říkal, ta šílená holka po mě jede. Ale..dnes mi řekl Klárko, tam přede všemi mě oslovil tak něžně, že jsem pána, co jsem měla pod rukama ztratila a vnímala jsem jenom sladkost jeho oslovení. Vyhledávám oční kontakt, ale jeho oči bloudí v okenních tabulích nebo se soustředí na zadek kolemjdoucích blondýnek. Upadám do deprese, cítila jsem v tom všem naději, že by to mohlo vyjít a teď se mi zase jen láme sebevědomí a klesím do hlubin méněcennosti a ohavnosti nade mnou samotnou. Kéž by mi zítra řekl, jestli nechci někam zajít. Kéž by mi řekl, že mi to sluší. Kéž by mi řekl alespoň něco, já přestala být nervózní a ..