přiznat, oplakat, zapomenout

 "Musím jen přiznat, oplakat, zapomenout!" 

Tři známá slovesa, která zpívá v jedné ze svých písní česká zpěvačka Radůza. Jednoduchý (opravdu?) postup, jak se posunout dál. Stačí přiznat si svoji prohru, v slzách litovat (zde se rodí poučení) a pak, když si je člověk vědomý své chyby a je si jistý, že se nebude opakovat, pak je mu dovoleno slastně zapomenout. Stále vám ten proces přijde jednoduchý? Někteří lidé jsou v něm uvězněni léta, v neustálém sebemučení, kdy si vyčítají už nezměnitelné chyby. Samozřejmě, dnešní doba nabízí spousty vyškolených odborníků, kteří vám tuto operaci ulehčí, řeknou vám, jak se máte cítit a jaké emoce máte potlačit, aby se vám lehčeji žilo. Společnost dokonce věří, že i seriový vrah si zaslouží možnost nápravy, a proto i jemu nabízí tři slovesa - přiznej se, lituj a my zapomeneme. Samozřejmě, jemu odborníci nastaví dobu jeho nápravy, která (nejspíš asi kvůli hrůzostrašnosti jeho činů) může trvat i několik deítek let. Pro něj vybudují zdi a jeho pravidelně kontrolují, zda-li vykonává svoje zpytování a zdali je na něm viditelná náprava. Virtuální zdi kolem naší duše však nikdo nevidí. Výjimečně si kdosi všimne, že přístup k člověku je ztížen, ale protože není žádný hmatatelný důkaz oné bariéry, nevšímá si toho a z vlastní pohodlnosti podivného obchází. 

Ne! Nechci tu obviňovat nastavenou morálku. Nechci vinit nikoho! Ani sebe, ani čtenáře, ani společnost. Chci jen tak nějak přiblížit hloubku těchto slov. A to, jak stojí za sebou a že tak stát musí. Je to správný klíč, jak otevřít dveře ..nabízí se napsat - ke štěstí, ale vím, že za těmi dveřmi žádné štěstí není. Je to spíš další den, dalších 24 hodin, které jsou neposkrvněné svou budoucností a čekají na vás, než je ušpiníte podrážkami života. Ty šťastnější podrážkami, ostatní, kteří se životem plazí, ti pak třeba vlastním tělem. Každopadně, mě ta bělost děsí. Ta ošklivá čistoskvoucí...