Reginam | Regina Malá

Etika, obor zabývající se soucitem.

Chce se mi spát. Spát nebo psát o tom, jak chci spát. Potřebuju spát. Jen chvilku, na chvilku. Chvilečku. Prosím. Na pět minut sladké snění. :)

Anatomie, obor zabývající skladbou těla.

Měla bych se učit. Proč když se ráno probudím, mám dojem, že to nepůjde a večer před usnutím, říkám si, že svět je v p...pohodě.

Láska, obor zabývající se ..Tebou.

Nechci Tě ve své hlavě a nemám Tě tam. Ne dnes, ne zítra ani v budoucnosti. Ublížíš mi, vidím Ti to na očích.

Je mi smutno. V hlavě se točí vše, motá se do klubíčka a já nevím, nevím co je správné. Chtěla bych, aby mé neštěstí někdo ocenil. Aby ho vyhlásily za nejútrpnějším roku a já mohla být alespoň na něco pyšná. Jak špatně se člověku dýchá, když mu do uší křičí tesklivé písně. Jsem unavená. Jako včera. Jako dnes. V noci nespím, počítám palubky a sním o tom, jak se pod měsiční září líbám s neznámým cizincem, jisti si vlastní láskou a vše je jednoduché. Už dříve mě napadaly myšlenky, že štěstí je jen pro vyvolené. Obávám se, že život jen podporuje tuhle dětskou tezi. Je to tak. Utvrzuji se v té děsivé pravdě a toužím po tom, být pandou.

Beze směru, bez kompasu, bez Tebe. Cítím se jako kotě postrádající svou matku, mňoukám tak pronikavě, že svou úzkostí přilákám dravce, kteří mě obklopují a já čekám, čekám až se objeví ta velká mouratá, která je všechny porazí a mě zachrání. Je to bezvýchodné. Jsou už tak blízko, na dotek. Stačí, aby natáhli ruku a polapí mě. Ale proč to neudělají? V té chvíli se má noční můra sekne a nechává mě pozastavenou ve strachu obětí zrůdností, na mě civících. A já, místo, abych pochopila, že děj se nikdy neposune dál a já nikdy nebudu polapena, otřesená civím a čekám, kdy se jeden z nich pohne. Nemohu pochopit, že jsem to já, kdo si tvoří svou depresi. Nemohu pochopit, že není třeba se bát, neboť sama své nitro zabít nemohu.

Jsi mlhavé štěstí, má lásko. Jsi jen mlhavé štěstí, které s mlhou odejde do země neznámých. S mlhou, která mě bodá do srdce. Bylo to krásné, říkám si. Ty dny, kdy člověk věří ve smysl svého života, kdy si plánuje děti a dům, s velkou zaharadou. Kdy si říká, že může milovat, že se nemusí bát a že úsměv na jeho tváří je oprávněný. Jako by lež dostala křídla a já na ní vzlétla do oblak. Pravda ale vždy vyhrává, říkají pohádky a tak padám i já. Nevadí mi to, není to poslední pád. Nevadí mi to, říkám si a přitom mám ruce rozedřené do krve a z pusy mi vytéká krev. Jak dlouho bude trvat, než se postavím zpátky na nohy? Chvíli..ujišťuji se. Jenom chvíli. Jako včera, jako předevčírem. Je mi trapně.

Na závěr chtěla bych napsat jen dvě věty. Milujte a budete milováni. Zraňujte a budete raněni.

Někdy, v chladných večerech, cítím tu potřebu. Cítím nutkání psát, ačkoliv nevím co. Mám nutkání bezmyšlenkovitě myslet, a věřte, to není nic jednoduchého. Ohromná tíseň kdesi uvnitř mého těla, které se kroutí, potí, směje a pláče, nevím co mám dělat, jediné na co se chci, a co ještě zvládnu je, otevřít nejbližší možné okno textového pole a psát. Pomalu ze mě opadavá stres, nutkání a strach z přítomného, všechno se ztrácí, jako se vytrácí vzpomínka na dětství, na první polibek, na první lásku, na první objetí. Všechno se ztrací v mlze a jsem jenom já a mé nic. Moje prázdno.

Den strávíme ve svobodě

a s příchodem noci

uleháme v snění

že jsme uvězněni.

Klaníme se moci

cizích paží,

a pro ostruhu

kolena nás tlačí.

Patří nebe Bohu

či je říší ptáčí?

Už dost, dost! nemohu

dost prosím, to stačí.

Ve chvílích věčného zrození jsem stála na hraně útesu. Ta volba byla jako kažý den stejná, žít či nežít. Skočit či neskočit. Žlutá přerušovaná čára jasně zakazovala jakýkoliv krok vpřed, ale copak se člověk chce řídit příkazy vnějšího světa, když právě teď, v ten jedný moment nerozhodnosti, musí čelit vlastní zhoubnosti? Jako nádor, zrada vlastního těla, jsou myšlenky na smrt pro duši. Nejprve změní jen jedinou buňku, jedinou šťastnou vzpomínku přemění v zoufalost a pak, neskutečnou rychlostí vymažou všechno šťastné z vaší pameťi. Vytvoří si pojivovou tkáň z vašich momentálních nezdarů a vlastní cévní systém v kritice ostatních. A v krátký moment, ve chvíli, která se zdá být neškodnou, změní svou milou tvář nezhoubného tumoru, ve zcela maligní, špatnou, agresivní a smrtící. Je konec, pomyslíte si a ještě ten samý den, kdy ráno jste se cítili plni energie a vitality, ještě v ten den, při západu slunce stojíte u kolejí metra a očima netrpělivě sledujete černý tunel. Tak kdy, dnes? Nebo až zítra? Z nedalekých mikrofonů se ozve hlášení o zakázaném překračování vyznačené hranice a vy, z podivného respektu veřejnosti, uděláte krok zpět. Proces je u konce. Přežili jste. Pro tentokrát, pro dnešní den. I já jsem se otočila zády k tváři smrti a z vrcholku skály sešla po pěšině dolů, do svého domova.

Protože mé zkouškové je plné definic, napadají mne další a další, která nijak nesouvisí s úterním rozhovorem, však jsou zásadní pro život každého.

1) Pocit viny = bolestivá přeměna opravující různě způsobené chyby v našem rozhodování, obranný mechanismus proti zrůdnosti, zbytek morálky tížící jako kámen naši duši bránící vzlétnout

2) Zmatenost = faktor zvyšující touhu po pořádku, chaotický proces, který vyvolává zoufalství a nerozhodnost, jeden z hlavních důvodů nespavosti, pokud nedojde k rychlému odstranění graduje v zoufalství, významný stresor dnešních adolescentů

3) Prázdnota = aktivuje touhu po uplatnění, může být příznakem nedostatků v životě postiženého, dochází k zdánlivému uklidnění v milostných, profesních i rodinných vztazích, toto "ticho" je pouze falešným synonymem prázdnoty, rozpoznávací schopnost proto velice ztížena, v noci slýchávání ozvěny křičených slov do prázdných místností vlastní identity, projevuje se nevysvětlitelným pláčem, neočekávanými návaly smutku a slz.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi