Reginam | Regina Malá

Dnes je úterý, ale včera to bylo šílené. Jako bych se zamilovala, ale dnes, nic do mě není. Dívala jsem se do očí nádherného Jakuba, s dokonalým zářivým úsměvem a očima modrýma jako oceán. Dívala jsem se na něj a říkala si, jak je možné, že zrovna někoho tak dokonalého dostanu zrovna já jako vedoucího. Včera jsem z něj byla nadšená, představovala jsem si, jak leží v mé posteli a já mu tančím ty nejdivočejší kreace, pouštěla jsem z repráku Stupid girl od Miss Li a vážně jsem věřila tomu, že by to mohlo vyjít. Ráno srdce poposkočilo, když mi šel naproti, smála jsem se, co nejhezčeji umím, dívala jsem se co nejpronikavěji, ale pak mi došlo, že je to málo. Řeč vázla, mluvili jsme o počasí, o bouřce a tom, jak je mám ráda. Nevím, proč mi přišlo důležité to říct, spíš to byla záchrana něčeho, co se ztrácelo v nenávratnu, a to mé představy, že by to mohlo vyjít. Ráda bych se snažila, ale z každého jeho gesta cítím odpor, chvilku mi byl blízko, chvilečku, ale pak se zase stáhl. Hlavně nechci, aby na to přišel. Nechci, aby přišel na to, že když mluví, tak ho neposlouchám, ale přemýšlím, jak co nejroztomileji odpovědět, ať už mluví o čemkoliv. Nechci, aby přišel na to, že jsem další z jeho zástupu praktikantek, které se do něj zamilují, ačkoliv jsem. Nechci, aby se mi vyhýbal a říkal, ta šílená holka po mě jede. Ale..dnes mi řekl Klárko, tam přede všemi mě oslovil tak něžně, že jsem pána, co jsem měla pod rukama ztratila a vnímala jsem jenom sladkost jeho oslovení. Vyhledávám oční kontakt, ale jeho oči bloudí v okenních tabulích nebo se soustředí na zadek kolemjdoucích blondýnek. Upadám do deprese, cítila jsem v tom všem naději, že by to mohlo vyjít a teď se mi zase jen láme sebevědomí a klesím do hlubin méněcennosti a ohavnosti nade mnou samotnou. Kéž by mi zítra řekl, jestli nechci někam zajít. Kéž by mi řekl, že mi to sluší. Kéž by mi řekl alespoň něco, já přestala být nervózní a ..

Seděli jsme naproti sobě a já si stále neuměl vysvětlit, z jakého důvodu si mezi všemi vybrala právě mě. Zeptal jsem se tedy: "Promiň, ale stále nemůžu pochopit - proč já? Proč miluješ právě mě?

"Srdce je stvořeno k tomu, aby dotvářelo, co rozum ještě nemohl pochopit," tiše odpověděla.

"Kdo to řekl?"

"Enzenštejn"

"A to byl kdo?"

"Nevím."

Tím skončila naše konverzace a já potichu meditoval o slovech neznámého mudrce a miloval jí snad ještě víc. Je dokonalá, pomyslel jsem si. Příliš dokonalá.

Poslouchám píseň, kterou jsi nazpíval. Vzpomínám na ten podivně příjemný pocit, který jsem cítila uvnitř, když jsi mi psával. Jak jistá jsem si byla, že patříme k sobě. Život bych za to položila a přece to byl klam. Poslouchám píseň, kterou jsi nazpíval a v tísnivém textu přichází myšlenka na někoho nového. Ctím, jak Tě zrazuji. Cítím Tvoji křivdu na mém těle a je mi z toho do pláče. Jak je možné, že se pouštím znovu do něčeho tak bolestného. Jak je možné, že Ty jsi pro mě nebyl dostatečným varováním. Jak je možné, že jsem tak nepoučitelná.

V krátkém okamžiku, v té nejrychlejší části vteřiny si uvědomili , že všechna snaha zamilovat se, kterou zde vynakládají, slušivě oděni ve středu největšího náměstí v Republice, všechna ta naděje, kterou vkládali do vlastních snů, než se potkali, v tom bleskurychlém okamžiku, bylo jasné, že je konec.

"Co mohu udělat více?" ptala se zklamaná dívka vlastního srdce. "Co pro Tebe mohu udělat více?!" rukama si tloukla do hlavy a téměř se slzami v očích opouštěla toaletu skromné kavárny, kde se zastavili na ledový čaj. Zatímco ona zoufale přemlouvala vlastní touhy, chlapec už dávno věděl, že toto je jejich poslední schůzka, a proto se rozhodl, že sám sebe i ji odmění večerním milováním, po kterém se navždy rozejdou. Nechal číšnika donést účet a když viděl, že se Klára vrací, prudce si stoupnul, aby jí dal najevo, že odcházejí.

Venku už se stmívalo, bylo kolem desáté hodiny večerní a byl nejvyšší čas na rozloučení. "Bylo to moc fajn, nechceš se ještě projít? Noční Praha je stejně krásná jako ta denní." započal Kuba svůj plán. Procházeli kolem starých domů, vedle sebe poskládaných jako by Praha byla příliš vzácná, aby se zde plýtvalo nevyužitými centimetry. "Nevadí mi to, ráda se projdu. Jenom bych kolem půlnoci měla být doma, aby mě nehledali." To Kubu zamrzelo, jak má stihnout dojít ke svému bytu, elegantně odzbrojit Klářin stud, pomilovat se s ní a pak ji dovést zpět k jejímu domu a navždy se s ní rozloučit. Pak si uvědomil, že nemají ani jednoho přítele společného, že není jediného člověka, který by věděl, že oni dva spolu randí. Byl vidinou budoucího sexuální styku tak navnaděn, že se tedy rozhodl Kláře ublížit.

Etika, obor zabývající se soucitem.

Chce se mi spát. Spát nebo psát o tom, jak chci spát. Potřebuju spát. Jen chvilku, na chvilku. Chvilečku. Prosím. Na pět minut sladké snění. :)

Anatomie, obor zabývající skladbou těla.

Měla bych se učit. Proč když se ráno probudím, mám dojem, že to nepůjde a večer před usnutím, říkám si, že svět je v p...pohodě.

Láska, obor zabývající se ..Tebou.

Nechci Tě ve své hlavě a nemám Tě tam. Ne dnes, ne zítra ani v budoucnosti. Ublížíš mi, vidím Ti to na očích.

Je mi smutno. V hlavě se točí vše, motá se do klubíčka a já nevím, nevím co je správné. Chtěla bych, aby mé neštěstí někdo ocenil. Aby ho vyhlásily za nejútrpnějším roku a já mohla být alespoň na něco pyšná. Jak špatně se člověku dýchá, když mu do uší křičí tesklivé písně. Jsem unavená. Jako včera. Jako dnes. V noci nespím, počítám palubky a sním o tom, jak se pod měsiční září líbám s neznámým cizincem, jisti si vlastní láskou a vše je jednoduché. Už dříve mě napadaly myšlenky, že štěstí je jen pro vyvolené. Obávám se, že život jen podporuje tuhle dětskou tezi. Je to tak. Utvrzuji se v té děsivé pravdě a toužím po tom, být pandou.

Beze směru, bez kompasu, bez Tebe. Cítím se jako kotě postrádající svou matku, mňoukám tak pronikavě, že svou úzkostí přilákám dravce, kteří mě obklopují a já čekám, čekám až se objeví ta velká mouratá, která je všechny porazí a mě zachrání. Je to bezvýchodné. Jsou už tak blízko, na dotek. Stačí, aby natáhli ruku a polapí mě. Ale proč to neudělají? V té chvíli se má noční můra sekne a nechává mě pozastavenou ve strachu obětí zrůdností, na mě civících. A já, místo, abych pochopila, že děj se nikdy neposune dál a já nikdy nebudu polapena, otřesená civím a čekám, kdy se jeden z nich pohne. Nemohu pochopit, že jsem to já, kdo si tvoří svou depresi. Nemohu pochopit, že není třeba se bát, neboť sama své nitro zabít nemohu.

Jsi mlhavé štěstí, má lásko. Jsi jen mlhavé štěstí, které s mlhou odejde do země neznámých. S mlhou, která mě bodá do srdce. Bylo to krásné, říkám si. Ty dny, kdy člověk věří ve smysl svého života, kdy si plánuje děti a dům, s velkou zaharadou. Kdy si říká, že může milovat, že se nemusí bát a že úsměv na jeho tváří je oprávněný. Jako by lež dostala křídla a já na ní vzlétla do oblak. Pravda ale vždy vyhrává, říkají pohádky a tak padám i já. Nevadí mi to, není to poslední pád. Nevadí mi to, říkám si a přitom mám ruce rozedřené do krve a z pusy mi vytéká krev. Jak dlouho bude trvat, než se postavím zpátky na nohy? Chvíli..ujišťuji se. Jenom chvíli. Jako včera, jako předevčírem. Je mi trapně.

Na závěr chtěla bych napsat jen dvě věty. Milujte a budete milováni. Zraňujte a budete raněni.

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi