Co jsou to pro koho Vánoce je téma, které se v tyto svátky v kostelech rozebírá horem dolem. Že to není oslava vlastní důležitosti a vkusu na dárky? Že to není o tom, napéct cukroví a uklidit pod gaučem? Že jde vlastně o malé dítě, které se narodilo a touží po tom, abychom mu dovolili osvobodit nás od hříchu? Každý to může chápat tak, jak se mu zrovna chce a jak se mu to zrovna hodí.

Mě teď "zrovna" napadá, že Vánoce jsou začátkem. Den, kdy se narodí ROZHODNUTÍ OBĚTOVAT SE. Nemyslím tím žádné velké zpovídání, nové začátky a velké činy. Jde jenom o to, že to rozhodnutí změny se stává skutečností. Přichází do zmatku duše, která ho nechce přijmout. Bojuje s ním, odsuzuje ho, nechápe ho. Odsouvá ho kamsi do chléva.

Jsou Vánoce, čas se socializovat. Napsala mi včera známá, když jsem odmítla jít s ní do hospody. Nechodím tam, nelíbí se mi tam. V hospodě je plno lidí, s kterýma si nemám co říct. Poslouchat jejich nezajímavé bláboly je pro moji duši jako kouř z cigaret pro moje plíce, který tam je v podobném množství. Jak je má duše nenasytná a přitom je čas Vánoc, čas se socializovat a já sedím doma za počítačem, píšu tyhle řádky a v zoufalé samotě si nadávám. Ach jak já jsem nenasytná!!

9.12.2014

Bydlím třetím rokem v Praze, z bytu na tramvajovou zastávku to mám dvě a půl minuty přesně. Málokdy ale přijdu včas, buď dobíhám a nebo čekám, a to nesnáším. To pak zatínám zadek, jak nás to učili v senzomotorice a alespoň něco dělám. Dnes ráno jsme u snídaně četla o tom, jak se vyrábí tvaroh. Představovala jsem si, jak tatínek netaktně upozroňuje maminku, že by rád domácí jogurty a chléb a maminka místo odpovědi přikládá sklenku červného vína k ústum, nejspíš modrého portugala od pana Štěpánka z Mutěnic. Ráno chodím nakupovat šáteček do pekařství kousek od mé školy, dělají tam ten nejlešpí v celé Praze. Vždy si alespoň jednou kousnu, než ho sklidím do tašky. Jaký si dám dnes ještě nevím, teprve stojím v tramvaji a sleduju se v odraze.

Prý chodím všude pozdě.

10.12.2014

Stelu si, ale jenom v Praze. Doma ne. Tam je můj pokoj místem svobody a volnosti. Teď slouží jako pokoj návštěvní. Napdá mě, znamená svoboda mít vždy otevřené dveře? (Ne, šeptáš mi, to znamená mít od nich klíč).

Aby se mi lépe učilo, propojuji obě hemisféry, kreslím si obrázky k definicím a směju se jim, i když dobře vím, jak jsou pro mě důležité. Sigmunda Freuda jsem is nakreslia jako muže s vlasy rozevlátými ve tvaru mužských předností, velkým nosem a hnijící čelistí. Ten kluk, který stojí teď přede mnou, tomu bych nejspíš oblékla mamutí kožich a hnala bych ho pro maso. Mám hlad.

Dívám se lidem do očí. Oni ale často hledí jinam. Někdy i mým směrem. Připadám si pak, jako bych pro ně byla jen vlasem v jejich výhledu, takovým, který chtějí přehlédnout i zacenu toho, že budou šilhat.

Jsem orální osobnost?

11.12.2014

Když přemýšlím a mé myšlenky jsou zrovna tajné, klopím oči k zemi, aby ten, který je dokáže číst, si jich nevšiml. Ony sep ak schovají pod listy a mezi trávu, vyplní svary na chodníku, vlezou do kanálu a nebo se nechají zašlápnout obrovskou podrážkou spěchajících. Často si říkám, že tak je jim líp.

12.12.2014 (8:05)

Vracim se domů. Musím si vyčistit zuby, vyměnit triko a nasnídat. Pak hurá do školy. Cestou se nejspíš stavím v žabce a koupím si něco dobrého, možná skočicového šneka. Včera, když jsem usínala myslela jsem na to, jak asi vypadají myšlenky.

Jako mlha? "Jako střela" říká Gregor.

"Ale střela je přece příliš prudká a bolí. Myšlenky přece nebolí," oponuju mu.

"A jak teda vypadají?" ptá se.

"Jako prach,"napadá mě. "Jako prach v průvanu.

"Ten ale přece taky bolí." odpovídá

"Jak to, že bolí? Ale ne, já myslím ten všudypřítomný prach, který jde vidět, když svítí lampa nebo slunce. Tenhle se nechá unášet průvanem a možná, když zavřeš dveře a počkal bys až popadá k zemi, mohl bys ho namést a vyhodit. Ale jinak se volně nechá unášet od okna ke dveřím. Má být lehký a něžný."

14.12.2014

Mám angínu. Dívala jsem se do krku a viděla jsem ji tam. Bělavé puchýřky, které škrábou svými zkrvavenými nehty při každém polknutí. Celá hlava bolí a za ušima, jako bych měla balvany. Co s ní budu jen dělat? Zavrtala bych se do postýlky a nechala si nosit čaj a piškoty, ale tady se o mě nikdo nepostará. V praze musím být zdravá a zápasit o lásku bližního.

18.12.2014

Často mi říkají, že jsme ještě nezralá. Představuji si, jak se změním v zelené jablko a směju se kyseému výrazu netrpělivého strávníka. Představivost je úžasná věc. Kouzlo, které vám dovolí z vařečky na těsto vytvořit meč rytíře, pulce ve vodě, stíhačku, obrovský klíč, který otevře každé dveře, kompas ukazující směr k pokladu, kouzelnu hůlku čaroděje a dost už! V dětské představivosti je tolik pravidel, ale stejně jako rychle přijdou, tak rychle se mění v pravidla jiná. Svět bez definic, dovolená pro duši. Stejně jako mé dnešní ráno bez budíku.

konečně jsem něco našla!! :))  literarky.cz 

Vycházíme z toho že jsme všichni stejní. Že naše uvažování, jednání, rozhodování, že všechno to se uskutečňuje ve stejných podmínkách a na nich pak vystavujeme zákony, vyhlášky..na nich vystavujeme to, co je normální a bojujeme s odlišnostmi.

Proč nemůžeme vycházet z toho, že jsme každý jiný? Proč nemůžeme vycházet z toho, že každý člověk je jiná osobnost, která potřebuje jiný přístup? Je pozdě, přijmout tuhle myšlenku a začít podle ní žít?

Ano, asi je pozdě.

Miluji svého Hospodina celou svou duší, celým svým srdcem a celou svou myslí.

Dnes v autobuse, pomyslela jsem na jeho velikost, až mě zamrazilo z té ohrmnosti, na tváři objevil se úsměv a hrdlo se začlo svírat. Miluji Tě, Hospodine, víc než si vůbec dokáži připustit. Jsi pro mě vším, a vše Tebou požehnané je to, co mi dáváš. Děkuji, ač občas nechápu. Děkuji, i když občas nerozumím.

Ode dneška budu jiná.

Ode dneška vím, že život je námaha. Že získat příležitost není odměna, ale dřina. Že odměna je jen pro Ty, kteří nečekají, ale kteří jednají. Kteří se snaží, a kteří makají. I milovat je dřina, hlavně ze začátku.

Neboj se maličká, neboj. Bude to dobré.

Dnes je úterý, ale včera to bylo šílené. Jako bych se zamilovala, ale dnes, nic do mě není. Dívala jsem se do očí nádherného Jakuba, s dokonalým zářivým úsměvem a očima modrýma jako oceán. Dívala jsem se na něj a říkala si, jak je možné, že zrovna někoho tak dokonalého dostanu zrovna já jako vedoucího. Včera jsem z něj byla nadšená, představovala jsem si, jak leží v mé posteli a já mu tančím ty nejdivočejší kreace, pouštěla jsem z repráku Stupid girl od Miss Li a vážně jsem věřila tomu, že by to mohlo vyjít. Ráno srdce poposkočilo, když mi šel naproti, smála jsem se, co nejhezčeji umím, dívala jsem se co nejpronikavěji, ale pak mi došlo, že je to málo. Řeč vázla, mluvili jsme o počasí, o bouřce a tom, jak je mám ráda. Nevím, proč mi přišlo důležité to říct, spíš to byla záchrana něčeho, co se ztrácelo v nenávratnu, a to mé představy, že by to mohlo vyjít. Ráda bych se snažila, ale z každého jeho gesta cítím odpor, chvilku mi byl blízko, chvilečku, ale pak se zase stáhl. Hlavně nechci, aby na to přišel. Nechci, aby přišel na to, že když mluví, tak ho neposlouchám, ale přemýšlím, jak co nejroztomileji odpovědět, ať už mluví o čemkoliv. Nechci, aby přišel na to, že jsem další z jeho zástupu praktikantek, které se do něj zamilují, ačkoliv jsem. Nechci, aby se mi vyhýbal a říkal, ta šílená holka po mě jede. Ale..dnes mi řekl Klárko, tam přede všemi mě oslovil tak něžně, že jsem pána, co jsem měla pod rukama ztratila a vnímala jsem jenom sladkost jeho oslovení. Vyhledávám oční kontakt, ale jeho oči bloudí v okenních tabulích nebo se soustředí na zadek kolemjdoucích blondýnek. Upadám do deprese, cítila jsem v tom všem naději, že by to mohlo vyjít a teď se mi zase jen láme sebevědomí a klesím do hlubin méněcennosti a ohavnosti nade mnou samotnou. Kéž by mi zítra řekl, jestli nechci někam zajít. Kéž by mi řekl, že mi to sluší. Kéž by mi řekl alespoň něco, já přestala být nervózní a ..

Seděli jsme naproti sobě a  já si stále neuměl vysvětlit, z jakého důvodu si mezi všemi vybrala právě mě. Zeptal jsem se tedy: "Promiň, ale stále nemůžu pochopit - proč já? Proč miluješ právě mě?

"Srdce je stvořeno k tomu, aby dotvářelo, co rozum ještě nemohl pochopit," tiše odpověděla.

"Kdo to řekl?"

"Enzenštejn"

"A to byl kdo?"

"Nevím."

Tím skončila naše konverzace a já potichu meditoval o slovech neznámého mudrce a miloval jí snad ještě víc. Je dokonalá, pomyslel jsem si. Příliš dokonalá.

Poslouchám píseň, kterou jsi nazpíval. Vzpomínám na ten podivně příjemný pocit, který jsem cítila uvnitř, když jsi mi psával. Jak jistá jsem si byla, že patříme k sobě. Život bych za to položila a přece to byl klam. Poslouchám píseň, kterou jsi nazpíval a v tísnivém textu přichází myšlenka na někoho nového. Ctím, jak Tě zrazuji. Cítím Tvoji křivdu na mém těle a je mi z toho do pláče. Jak je možné, že se pouštím znovu do něčeho tak bolestného. Jak je možné, že Ty jsi pro mě nebyl dostatečným varováním. Jak je možné, že jsem tak nepoučitelná.

Je mi smutno. Přijedu domů a nikdo mě tu nevítá. Prázdný dům, velký jako stodola - prázdný jako stodola. Cítím se sama, čekám na bouři a z nudy čtu oblíbeného Hemingwaye. Už aby byl život veselejší. Nechci stanovovat žádná ultimata, ale začíná to být dlouhé a já nejsem trpělivý typ.