konečně jsem něco našla!! :))  literarky.cz 

Vycházíme z toho že jsme všichni stejní. Že naše uvažování, jednání, rozhodování, že všechno to se uskutečňuje ve stejných podmínkách a na nich pak vystavujeme zákony, vyhlášky..na nich vystavujeme to, co je normální a bojujeme s odlišnostmi.

Proč nemůžeme vycházet z toho, že jsme každý jiný? Proč nemůžeme vycházet z toho, že každý člověk je jiná osobnost, která potřebuje jiný přístup? Je pozdě, přijmout tuhle myšlenku a začít podle ní žít?

Ano, asi je pozdě.

Miluji svého Hospodina celou svou duší, celým svým srdcem a celou svou myslí.

Dnes v autobuse, pomyslela jsem na jeho velikost, až mě zamrazilo z té ohrmnosti, na tváři objevil se úsměv a hrdlo se začlo svírat. Miluji Tě, Hospodine, víc než si vůbec dokáži připustit. Jsi pro mě vším, a vše Tebou požehnané je to, co mi dáváš. Děkuji, ač občas nechápu. Děkuji, i když občas nerozumím.

Ode dneška budu jiná.

Ode dneška vím, že život je námaha. Že získat příležitost není odměna, ale dřina. Že odměna je jen pro Ty, kteří nečekají, ale kteří jednají. Kteří se snaží, a kteří makají. I milovat je dřina, hlavně ze začátku.

Neboj se maličká, neboj. Bude to dobré.

Dnes je úterý, ale včera to bylo šílené. Jako bych se zamilovala, ale dnes, nic do mě není. Dívala jsem se do očí nádherného Jakuba, s dokonalým zářivým úsměvem a očima modrýma jako oceán. Dívala jsem se na něj a říkala si, jak je možné, že zrovna někoho tak dokonalého dostanu zrovna já jako vedoucího. Včera jsem z něj byla nadšená, představovala jsem si, jak leží v mé posteli a já mu tančím ty nejdivočejší kreace, pouštěla jsem z repráku Stupid girl od Miss Li a vážně jsem věřila tomu, že by to mohlo vyjít. Ráno srdce poposkočilo, když mi šel naproti, smála jsem se, co nejhezčeji umím, dívala jsem se co nejpronikavěji, ale pak mi došlo, že je to málo. Řeč vázla, mluvili jsme o počasí, o bouřce a tom, jak je mám ráda. Nevím, proč mi přišlo důležité to říct, spíš to byla záchrana něčeho, co se ztrácelo v nenávratnu, a to mé představy, že by to mohlo vyjít. Ráda bych se snažila, ale z každého jeho gesta cítím odpor, chvilku mi byl blízko, chvilečku, ale pak se zase stáhl. Hlavně nechci, aby na to přišel. Nechci, aby přišel na to, že když mluví, tak ho neposlouchám, ale přemýšlím, jak co nejroztomileji odpovědět, ať už mluví o čemkoliv. Nechci, aby přišel na to, že jsem další z jeho zástupu praktikantek, které se do něj zamilují, ačkoliv jsem. Nechci, aby se mi vyhýbal a říkal, ta šílená holka po mě jede. Ale..dnes mi řekl Klárko, tam přede všemi mě oslovil tak něžně, že jsem pána, co jsem měla pod rukama ztratila a vnímala jsem jenom sladkost jeho oslovení. Vyhledávám oční kontakt, ale jeho oči bloudí v okenních tabulích nebo se soustředí na zadek kolemjdoucích blondýnek. Upadám do deprese, cítila jsem v tom všem naději, že by to mohlo vyjít a teď se mi zase jen láme sebevědomí a klesím do hlubin méněcennosti a ohavnosti nade mnou samotnou. Kéž by mi zítra řekl, jestli nechci někam zajít. Kéž by mi řekl, že mi to sluší. Kéž by mi řekl alespoň něco, já přestala být nervózní a ..

Seděli jsme naproti sobě a  já si stále neuměl vysvětlit, z jakého důvodu si mezi všemi vybrala právě mě. Zeptal jsem se tedy: "Promiň, ale stále nemůžu pochopit - proč já? Proč miluješ právě mě?

"Srdce je stvořeno k tomu, aby dotvářelo, co rozum ještě nemohl pochopit," tiše odpověděla.

"Kdo to řekl?"

"Enzenštejn"

"A to byl kdo?"

"Nevím."

Tím skončila naše konverzace a já potichu meditoval o slovech neznámého mudrce a miloval jí snad ještě víc. Je dokonalá, pomyslel jsem si. Příliš dokonalá.

Poslouchám píseň, kterou jsi nazpíval. Vzpomínám na ten podivně příjemný pocit, který jsem cítila uvnitř, když jsi mi psával. Jak jistá jsem si byla, že patříme k sobě. Život bych za to položila a přece to byl klam. Poslouchám píseň, kterou jsi nazpíval a v tísnivém textu přichází myšlenka na někoho nového. Ctím, jak Tě zrazuji. Cítím Tvoji křivdu na mém těle a je mi z toho do pláče. Jak je možné, že se pouštím znovu do něčeho tak bolestného. Jak je možné, že Ty jsi pro mě nebyl dostatečným varováním. Jak je možné, že jsem tak nepoučitelná.

Je mi smutno. Přijedu domů a nikdo mě tu nevítá. Prázdný dům, velký jako stodola - prázdný jako stodola. Cítím se sama, čekám na bouři a z nudy čtu oblíbeného Hemingwaye. Už aby byl život veselejší. Nechci stanovovat žádná ultimata, ale začíná to být dlouhé a já nejsem trpělivý typ.

V krátkém okamžiku, v té nejrychlejší části vteřiny si uvědomili , že všechna snaha zamilovat se, kterou zde vynakládají, slušivě oděni ve středu největšího náměstí v Republice, všechna ta naděje, kterou vkládali do vlastních snů, než se potkali, v tom bleskurychlém okamžiku, bylo jasné, že je konec.

"Co mohu udělat více?" ptala se zklamaná dívka vlastního srdce. "Co pro Tebe mohu udělat více?!" rukama si tloukla do hlavy a téměř se slzami v očích opouštěla toaletu skromné kavárny, kde se zastavili na ledový čaj. Zatímco ona zoufale přemlouvala vlastní touhy, chlapec už dávno věděl, že toto je jejich poslední schůzka, a proto se rozhodl, že sám sebe i ji odmění večerním milováním, po kterém se navždy rozejdou. Nechal číšnika donést účet a když viděl, že se Klára vrací, prudce si stoupnul, aby jí dal najevo,  že odcházejí.

Venku už se stmívalo, bylo kolem desáté hodiny večerní a byl nejvyšší čas na rozloučení. "Bylo to moc fajn, nechceš se ještě projít? Noční Praha je stejně krásná jako ta denní." započal Kuba svůj plán. Procházeli kolem starých domů, vedle sebe poskládaných jako by Praha byla příliš vzácná, aby se zde plýtvalo nevyužitými centimetry. "Nevadí mi to, ráda se projdu. Jenom bych kolem půlnoci měla být doma, aby mě nehledali." To Kubu zamrzelo, jak má stihnout dojít ke svému bytu, elegantně odzbrojit Klářin stud, pomilovat se s ní a pak ji dovést zpět k jejímu domu a navždy se s ní rozloučit. Pak si uvědomil, že nemají ani jednoho přítele společného, že není jediného člověka, který by věděl, že oni dva spolu randí. Byl vidinou budoucího sexuální styku tak navnaděn, že se tedy rozhodl Kláře ublížit.

Dívka, chronicky nedůvěřivá, spěchala rychlými údernými kroky ulicí. Rymitcká chůze nadlehčovala průsvitnou červenou látku a odkrývala opálená stehna. Na první pohled zřetelná odtažitost přetvářela vnadné tělo v těžce dostupný objekt, v tu chvíli opadl veškerý zájem okolí a ona přestala existovat v místech mužské fantazie. Vysoké černé lodičky zoufale toužily po pozornosti, vyzývavé šaty marně obnažovaly drobná ramena.