Podle Freuda můžeme naši osobnost rozdělit na tři struktury. Id, Ego a Superego. Na živočišné, na lidské a nadlidské. 

Podle modelu kontaktu a stažení mají naše "touhy" přesný cyklus vyjádření. Chtění, Vzrušení a Emoce, kdy dojde k zvědomění dané "touhy". Následuje stupeň vyjádření, kam patří Akce, Interakce a Uspokojení. Po zdravém uspokojení dochází k postupnému a pomalému stažení. 

ID - živočišné, animální, SOMATICKÉ "já" uvnitř nás, jaké jsou jeho touhy? Co chtějí zvířata? Pudy je táhnou do zemí rozkoše a slasti, ano tato část naší osobnosti se řídí principem SLASTI. SEX, JÍDLO, BEZPEČNÝ ÚKRYT, vše co je potřeba pro přežití našeho těla a našeho genu, který předáváme dalším generacím. Cíle idu jsou tedy stejné, jako makaka či šimpanze v přírodě či zoologické zahradě. 

EGO - já, vědomé já. Jeho cílem je uspokojení touhy socializační - úcta okolí, pevné a dobré vztahy, jeho cílem je LÁSKA. Emoce na úrovni lidské a vědomé. 

SUPEREGO - morálka, sebekázeň, svědomí? i tak by se možná dalo nazvat. řídí se principem dokonalosti. Jaké jsou jeho TOUHY? :) těžké identifikovat, jsou to touhy nadlidské, které uvnitř sebe cítíme, ale nedokážeme je zachytit. Co je to dokonalost a jak jí dosáhnout? Někteří této dokonalosti dávají nadpozemský charakter. Je to zvláštní uspokojení duše ve chvílích, které nedokážeme předvídat. Nejspíš. 

Ještě bych se chtěla zmínit k citátu, že Bůh je Láska a říct, že s ním nesouhlasím. Láska je něco, co chce naše vědomé já, nejspíš vznikla jako kompromis touhy nadlidské a živočišné. Často říkáme, že cítíme motýlky v břiše - to je v případě, že se naše ego rozhodne přiklonit se k IDu. Někdy opěvujeme lásku jako dokonalé souznění dvou duší, to zase lásce dáváme nadlidský charakter. NE! Láska je kontakt dvou lidí, kontakt dvou vědomých částí naší osobnosti poskytující nám emoce v rovinně lidské. Pro lásku je těžké balancovat mezi tak velkými velmocemi jako jsou id a supergo. 

 str. 22 : "Taký je však osud: vždy, keď se v politike výnimočne objaví jasná a logická idea, pokriví sa tým, že sa primitivne uvedie do života."

Jim Gilmore přijel do Hortons Bay z Kanady. Koupil si tam od starého Hortona kovárnu. Jim byl malý a snědý a měl obrovské kníry a mohutné ruce. Byl dobrý podkovář, a ani v kožené zástěře nevypadal příliš na kováře. Bydlel v patře nad kovárnou a stravoval se v rodině D.J. Smithe.

U Smithů pracovala Liz Coatesová. Paní Smithová, která byla velice objemná a čistotná žena, říkala, že takové úpravné děvče, jako je Liz Coatesová, ještě neviděla. Liz měla pěkné nohy, vždycky nosila čistou kortounovou zástěru a Jim si všiml, že má vlasy vzadu vždy pěkně upravené. Líbil se mu její obličej, protože byl tak veselý, ale nikdy o ní nepřemýšlel.

Liz se Jim moc líbil. Líbilo se jí, jak přicházel od své kovárny, a často zašla ke dveřím kuchně a čekala, až Jim vykročí po silnici. Líbil se jí na něm jeho knír. Líbilo se jí, že má takové bílé zuby, když se usměje. Velice se jí líbilo, že nevypadá jako kovář. Líbilo se jí, že se Jim D.J. Smithovi a paní Smithové tak líbí. Jednoho dne poznala, že se jí líbí, jaké má na pažích černé chloupky a jak bílé má paže nad čárou opálení, když se myje před domem v umyvadle. Tak se jí to na něm líbilo, až jí z toho bylo divně.

Městečko Hortons Bay sestávalo jenom z pěti domů, které ležely na hlavní silnici mezi Boyne City a Charlevoix. Byl tam obchod se smíšeným zbožím a poštovní úřad s vysokým falešným průčelím, před kterým stával žebřiňák s vypraženým potahem, Smithův dům, Stroudův dům, Dilworthův dům, Hortonův dům a Van Hoosenův dům. Domy stály ve velikém jilmovém háji a silnice byla velice písčitá. Po obou stranách nahoru po silnici se rozprostírala zemědělská krajina a les. Kousek cesty vzhůru po silnici stál metodistický kostel a dolů po silnici opačným směrem obvodní škola. Kovárna byla červeně natřená a stála proti škole.

Dolů z kopce se táhla lesem příkrá písčitá silnice směrem k zálivu. Od Smithovic zadního vchodu byla vyhldíka přes lesy, které se skláněly dolů k jezeru, a na druhou stranu zálivu. Na jaře a v létě tam bývalo velice krásně, záliv modře zářil a na širém jezeře za ostrohem se obyčejně zvedaly zpěněné vlny, způsobené větříkem proudícím od Charlevoix a od Michiganského jezera. Od Smithovic zadního vchodů vídala Liz nákladní lodi s rudou, odpolouvající po jezeře směrem k Boyne City. Když na ně hleděla, jako by se vůbec nepohybovaly, ale jestliže zašla dovnitř, utřela ještě pár kousku nádobí a pak zase vyšla ven, zmizely z dohledu za ostrohem.

Liz teď neustále myslela na Jima Gilmora. Zřejmě ji nijak zvlášť nebral na vědomí. Vykládal D.J. Smithovi o své kovárně, o republikánské straně a o Jamesi G. Blainovi. Večer si čítal při světle lampy v předním pokoji časopis Toledská čepel a noviny z Grand Rapids nebo chodil s D. J. Smtihem lovit oštěpem a s pomocí lovecké baterky ryby v zálivu. Na podzim naložil se Smithem a Charleym Wymanem na žebřiňák stan, zásobu jídla, sekyry a pušky a se dvěma psy si vyjeli do borových plání za Vanderbiltem na lov vysoké. Než vyrazili, Liz s paní Smithovou jim čtyři dny vařily jídlo na cestu. Liz chtěla upéci pro Jima něco zvláštního, co by si vzal s sebou, ale nakonec to neudělala, protože se ostýchala požádat paní Smithovou o vejce a mouku a obávala se, že kdyby si je koupila, paní Smithová by jí při vaření přistihla. Paní Smithová by sice nic nenamítala, ale Liz se ostýchala.

Po celý ten čas, co byl Jim na tom lovu na vysokou, Liz na něho myslela. Bylo to ošklivé, když byl pryč. Samými myšlenkami na něho špatně spala, ale poznala, že i tak jí těší na něho myslet. Bylo jí lépe, když se tomu nebránila. Tu noc před jejich očekávným návratem vůbec nespala, totiž nevěděla, zdaku spí, protože to měla všechno pomíchané, sen o tom, že nespí, a to, že doopravdy nespala. Když spatřila žebřiňák přijíždět dolů po silnici, pocítila slabost a někde uvnitř se jí udělalo divně. Nemohla se dočkat, až uvidí Jima, a s jeho příjezdem jako by všechno bylo zase v pořádku. Žebřiňák zastavila venku pod vysokým jilmem a paní Smithová s Liz vyšly před dům. Všichni muži byli zarostlí a vzadu na žebřiňáku ležely tři ulovené kusy, jejich tenké nohy strunle vyčnívaly přes okraj žebřiňáku. Paní Smithová políbila svého D.J. a ten ji k sobě přitiskl. Jim řekl: "Ahoj Liz,"  a usmál se. Liz dost dobře nevěděla, co se stane, až se Jim vrátí, ale nepochybovala, že se něco stane. Nestalo se nic. Muži se zkrátká vrátili a to bylo všechno. Jim stáhl se zvěře hrubé pytle a Liz si prohlédla úlovky. Ležel tam jeden statný jelen. Byl ztuhlý a těžko se vytahoval ze žebřiňáku. "Toho jste zastřeili vy, Jime?" zeptala se Liz. "Jo. Není to krasavec?" Jim si přehodil jelena před záda, aby ho odnesl do udírny.

Ten večer zůstal Charley Wyman na večeři u Smithů. Na návrat do Charlevoix bylo už příliž pozdě. Muži se umyli a čekali v předním pokoji, až bude večeře hotová. "Nezbylu už nic v tom džbánu, Jimmy?" zeptal se D.J. Smith a Jim zašel ven k žebřiňáku ve stodole a přinesl džbán s whisky, který si mužští vzali s sebou na lov. Byl to dvaetilitrový džbán a na dně se už šplíchala jenom troška. Jim si na zpáteční cestě do domu dlouze lokl. Takový obrovský džbán se těžko zvedal, aby se člověk z něho napil. Trochu si polil whisky náprsenku košile. Oba muži se usmívali, když Jim vstoupil se džbánem. D.J. Stmih poslal pro sklenice a Liz je přinesla. D.J. nalil tři pořádné panáky. "No tak na tvoje zdraví, D.J.," řekl Chaley Wyman. "Na toho setsakra obrovského jelena, Jimmy," řekl D.J. "Teď na všecky ty, co jsme netrefili, D.J.," řekl Jim a vypil až do dna. "Tohle chlapovi chutná." "Touhle roční dobou se nenajde na žádnou nemoc nic lepšího." "Co by jste říkali ještě jedné sklínce, kamarádi?" "Připijme si na to, D.J." "Ex, kamarádi!" "Ať žije lov napřesrok!"

JIm se dostával do nálady. Měl rád whisky a ten pocit uvnitř. Těšilo ho, že se zase vrátil k pohodlné posteli, k teplému jídlu a ke své kovárně. Nalil si ještě sklenku. Chlapi přišli k večeři v rozjařené náladě, ale chovali se velice slušně. Když Liz přinesla jídlo, posadila se ke stolu a jedla s rodinou. Byla to dobrá večeře. Muži soustředěně jedli. Po večeři zase zašli do předního pokoje a Liz s paní Smithovou sklidily ze stolu. Potom odešla paní Smithová nahoru do ložnice a zanedlouho se sebral Smith a šel také nahoru. Jim s Charleym ještě zůstali v předním pokoji. Liz seděla v kuchyni u kamen, předstírala, že čte knihu a myslela na Jima. Nechtělo se jí ještě jít spát, protože věděla, že Jim půjde ven, a toužila ho spatřit, až bude vycházet, aby si mohla odnést s sebou na lože jeho obraz.

Usilovně na něho myslela a pak Jim vyšel z pokoje. Oči se mu leskly a lvasy měl trochu pocuchané. Liz se zahleděla do knihy. Jim přešel za její židli, zastavil se a Liz cítila jeho dech a potom ji oběma pažemi objal. Prsy měla oblé a pevné a pod jeho rukama ji zvrdly bradavky. Liz dostala hrozitánský strach, ještě nikdo se jí takhle nedotýkal, ale pomyslela si: "Konečně za mnou přišel. Opravdu přišel."

Seděla strnule, protože měla takový strach a nevěděla, co jiného by udělala, a pak ji Jim těsně přitiskl k židli a políbil ji. Byl to takový pronikavý, bolestný a zraňující pocit, až si myslela, že to nevydrží. Cítila JIma přímo přes opěradlo židle, nemohla to vydržet a pak něco uvnitř ní povolilo a ten pocit byl teplejší a měkčí. Jim ji tiskl pevně a tvrdě k židli a Liz teď už chtěla a Jim zašeptal: "Pojďme se projít."

Liz sňala z věšáku na stěně kuchnyě plášť a vyšli ze dveří. Jim ji objímal jednou paží a každou chvilku se zastavili, tiskli se k sobě a Jim ji líbal. Měsíc nesvítil, kráčeli až po kotníky zabořeni v písku silnice a sestoupili k přístavišti a ke skladišti v zálivu. Voda šplíchala mezi kůly a ostroh na druhé straně zátoky se temně rýsoval. Bylo chladno, ale Liz byla rozpálená po celém těle, protože byla s Jimem. Usedli v přístřeší skladiště a Jim přitáhl Liz těsně k sobě. Dostala strach. Jim jí vsunul jednu ruku pod šaty a hladila jí prsa a druhou ruku jí položil do klína. Měla náramný strach a nevěděla, co Jim udělá, ale přitulila se k němu. Potom ruka, která jí připadala tak obrvoská, se odsunula z jejího klína, octla se na jejím stehně a začala se sunout vzhůru. "Nedělej to, Jime." řekla Liz. JIm posunul ruku ještě výše. "To nesmíš, JIme. To nesmíš." Ale Jim, ani jeho veliká ruka na to nedbali. Prkna byla tvrdá. Jim je vyhrnul šaty a pokoušel se jí něco udělat. Měla strach, ale toužila po tom. Muselo k tomu dojít, ale měla z toho strach. "To nesmíš dělat, Jime. To nesmíš." "Já musím. A udělám to. Ty víš, že musíme." "Ne, nemáme to dělat, JIme. Nemusíme. Ne, to se nesluší. Och je to tak veliké a tolik to bolí. To nemůžeš. Och, Jime. Jime. Och."

Jedlová prkna v přístavišti byla tvrdá, plná třísek a studená a Jim na nich těžce ležela udělal jí bolest. Liz ho odstrčila, měla takový nepohodlný a křečovitý pocit. Jim spal. Nehýbal se. Vyprostila se zpod jeho těla, posadila se, narovnala si sukni a plášť a pokoušela se dát si do pořádku vlasy. Jim spal s pootevřenými ústy. Liz se k němu naklonila a políbila ho na tvář. Spal dál. Trochu mu zvedla hlavu a zatrásla jí. Zvrátil hlavu a polkl. Liz se rozplakala. Zašla ke kraji přístaviště a zahleděla se do vody. Nad zálivem stoupala mlha. Bylo jí zima, byla nešťastná a jako by všechno ztratila. Přešla k ležícímu Jimovi a znovu jim zatřásla, aby se přesvědčila. Plakala. "Jime," řekla. "Jime. Prosím tě, Jime." Jim se zavrěl a ještě víc se schoulil. Liz si svlékla plášť, sklonila se a přikryla ho plášťem. Úhledně a pečlivě ho ovinula plášťěm. Pak přešla přístaviště, vystouila příkrou písčitou silnicí a šla si lehnout. Ze zálivu stoupla lesem studená mlha.

"Některá jiná místa tak dobrá nebyla, ale třeba ani my jsme nebyli tak dobří, když jsem tam pobývali."

"Když člověk jde tam, kam musí jít, a dělá to, co musí dělat, a vidí vše, co musí vidět, tak se mu při tom ztupí a znecitliví nástroj, s kteýrm píše. Ale já budu vždycky radši, když ho uvidím ohnutý a otupený a budu si uvědomovat, že s ním musím opět na brus a že ho musím opět kladivem narovnat a znovu ho obrousit brouskem, a když budu vědět, že mám o čem psát, než kdybych měl nástroj celý nablýskaný a zářící a neměl přitom co říci, anebo kdybych ho měl uložený někde v přístěnku, sice hladý a promazaný olejem, ale nepoužitý."

"Národ úřednické vlády miluje. A národ miluje, pokud policie stíhá politiky, zejména za korupční trestné činy."

"Všechny hranice jsou konvence čekající na překročení."

A není lepšího léku na černobílé vidění světa než číst" : "Byly to časy nejlepší, byly to časy nejhorší."

"Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale až do smrti budu hájit tvé právo to říci."

Maja Miloš (režisérka filmu Klip)

"Dnešní doba se zdá velmi svobodná, každý si může říkat, co chce. Paradoxně tím se stávají naše emoce nemoderní, neboť jsou složitější než jsou lidé zvyklí. Dnešní společnost se polarizuje mezi - líbí se mi a nelíbí se mi. Emoce se svojí nejednoduchostí dostávají do šedé zóny, o které se nemluví."

 "Muži podřizují lásku svému životu, kdežto ženy podřizují život své lásce."