Reginam | Regina Malá

"Musím jen přiznat, oplakat, zapomenout!"

Tři známá slovesa, která zpívá v jedné ze svých písní česká zpěvačka Radůza. Jednoduchý (opravdu?) postup, jak se posunout dál. Stačí přiznat si svoji prohru, v slzách litovat (zde se rodí poučení) a pak, když si je člověk vědomý své chyby a je si jistý, že se nebude opakovat, pak je mu dovoleno slastně zapomenout. Stále vám ten proces přijde jednoduchý? Někteří lidé jsou v něm uvězněni léta, v neustálém sebemučení, kdy si vyčítají už nezměnitelné chyby. Samozřejmě, dnešní doba nabízí spousty vyškolených odborníků, kteří vám tuto operaci ulehčí, řeknou vám, jak se máte cítit a jaké emoce máte potlačit, aby se vám lehčeji žilo. Společnost dokonce věří, že i seriový vrah si zaslouží možnost nápravy, a proto i jemu nabízí tři slovesa - přiznej se, lituj a my zapomeneme. Samozřejmě, jemu odborníci nastaví dobu jeho nápravy, která (nejspíš asi kvůli hrůzostrašnosti jeho činů) může trvat i několik deítek let. Pro něj vybudují zdi a jeho pravidelně kontrolují, zda-li vykonává svoje zpytování a zdali je na něm viditelná náprava. Virtuální zdi kolem naší duše však nikdo nevidí. Výjimečně si kdosi všimne, že přístup k člověku je ztížen, ale protože není žádný hmatatelný důkaz oné bariéry, nevšímá si toho a z vlastní pohodlnosti podivného obchází.

Ne! Nechci tu obviňovat nastavenou morálku. Nechci vinit nikoho! Ani sebe, ani čtenáře, ani společnost. Chci jen tak nějak přiblížit hloubku těchto slov. A to, jak stojí za sebou a že tak stát musí. Je to správný klíč, jak otevřít dveře ..nabízí se napsat - ke štěstí, ale vím, že za těmi dveřmi žádné štěstí není. Je to spíš další den, dalších 24 hodin, které jsou neposkrvněné svou budoucností a čekají na vás, než je ušpiníte podrážkami života. Ty šťastnější podrážkami, ostatní, kteří se životem plazí, ti pak třeba vlastním tělem. Každopadně, mě ta bělost děsí. Ta ošklivá čistoskvoucí...

Je 18:44.

Doufala jsem, že bude méně, abych měla více času hledat nové a nové inspirace.

Není. A proto přichází ta první, ta kolem sedmé.

O Františkovi Nepilovi jsem slyšela jen to, že je to český spisovatel. Je to ostuda,o to větší, že jsem z českého jazyka na střední škole měla vždy docela dobré známky. Byl to básník? Napsal něco významného? Radio noc mi představuje jeho povídku, jak mě upozorňuje moderátor - povídku s krátkym a prozaickým názvem Vlasy a já naprosto bez předsudků poslouchám.

První minuta mě nudí .. je to fejeton.

V druhé minutě Nepil popisuje učesy a mě napadá...kdyby byl Opil, byly by jeho fejetony zábavnější? Povídání o copech, trvalé a věčném drdolu.."Drdol, drdol, již jako slovo strašně legrační věc", který už nosila slavná (neslavná) Pepina s jedním zubem. Děs běs.

A přichází minuta třetí. Barva vlasů, no né! ..Nesmyslné vyplýtvávání neobyčejných spojení pro věc naprosto nudnou jako je barva vlasů. A přece jen, najednou, nalézám konečně myšlenku v jeho plácání se v zlatavé a zrzavé a hnědé a černé..

"Dnes je doba pokroku a nejsme si již jisti, zda sestřenici, které jsme v poledne dali sbohem jako brunetě, nepotkáme ve tři hodiny jako zlatovlásku a večer jako zrzavou. Původní barvy byly - zlatá, kaštanová, černá a zrzavá. Dnes je odstínu tolik, že často potkáme zjevení ne nepodobné vodníkovi z Jiráskovy Lucerny.

Barva zlatá byla barva severu. Severské krásavice měli vždy románové vlasy jako zralá sláma, které vlály do větru z paluby rybářské loďky. Byly to vlasy rusalek a víl, vlasy dívek něžných a mírných s modrýma očima, s rukama bílíma jako sníh a hebkýma jako samet. Hrály jistě prim ve společnosti minulých staletí. Vzdyt i okouzelný náš pradědecek nám vymyslel pohádku o zlatovlasce.

Černé vlasy měli zloději, cikáni, Italové a dalmatinci. Černé vlasy dostávají světovlásky, kterým se v šestnácit letech stala světlá barva strašně nesympatickou. Černé vlasy měli také mstitelé z Rodokapsu a nejkrásnější černé vlasy míval každý dědeček, který je dnes plešatý.

Hnědé vlasy mají Slované. Jděte se třeba podívat na nějakého ruského vojáka a počkejte až si posune čapku do čela nebo až jí půjčí klukům, kterých má kolem sebe vždycky dost. Vždy má hnědé vlasy, i když ostříhané.

"Zrzi zrzi, co tě mrzí, ta zrzavá palice!" je uštěpačný popěvek našich školáků. Zrzek, jeje zrzek, pihovaty kluk se strakatyma očima, kápo venkova. ...Dnes je to moderní barva našich dívek a barva pokrokových malířů. Kupříkladu jsem na jedné vystavě viděl zrzavé slunce. U chlapců jsou zrzavé vlasy zvláštností. Normální jsou hnědé, báječné jsou černé."

Co dodat na závěr? Snad se mi to tolik líbí, protože jsem zlatovlasá. Snad se mi to tolik líbí, protože On je černovlasý - právě jako zloděj (mého srdce) nebo jako Italové, které tolik nenávidím. Snad se mi to tolík líbí, protože mám blízko sebe jedno zrzavé slunce.

Bohužel, fejetony nebudu mít nikdy ráda.

vypnout mobilní verzi